Zikmund Korybut či Korybutovič sehrál poměrně důležitou roli v dějinách husitství. Původně málo významný člen polsko-litevského panovnického domu vstoupil na dějiště velké politiky, poté, co jeho příbuzní polský král Vladislav Jagellonský a litevský velkokníže Vitold odmítli nabídku husitské delegace, aby nastoupili na český trůn, po sesazení Zikmunda Lucemburského. Litevský jmenovec sesazeného krále a oponenta husitů nabídku přijal a dvakrát se pokusil stát českým králem, monarchou obojího lidu. Jeho pozice byla ovšem slabá, podpořila ho jen část husitských frakcí.
V roce 1346 už téměř deset let trvala válka, kterou pozdější historici nazvou válkou stoletou. K první velké bitvě na konci srpna 1346 došlo u malé flanderské vesnice Crécy-en-Ponthieu, česky nazvané Kresčak …
Středověký hrad v sobě spojoval několik funkcí, nebyl jen sídlem šlechtice nebo správním centrem jeho majetků, jako v případě novověkých zámků, ale byl i opevněným, vojenským objektem. Hrad byl také zásobárnou potravin a dalších produktů od poddaných, v ojedinělých případech i různé spotřební výrobky vytvářel.
V červnu roku 1130 český kníže odhalil spiknutí, jehož cílem bylo ho zabít. V procesu, který se odehrál na Vyšehradě krátce poté, byli spiklenci českými velmoži odsouzeni k smrti a následně popraveni.
Doktor teologie, mistr svobodných umění, rektor Sorbonny byl prvním, který nazval Karla IV. Otcem vlasti. Učenec Adalbertus Ranconis de Ericinio, se narodil zřejmě někdy na počátku 20. let 14. století, zemřel 15. srpna 1388.
Podzimní tažení českého krále Přemysla Otakara II. roku 1276 proti zvolenému římskému králi Rudolfu Habsburského skončilo bez boje. Hrdý Přemyslovec se musel poddat, složit Rudolfovi lenní slib. I když doufal v zachování všech svých zemí, Habsburk mu vrátil lenní korouhve pouze za Čechy a Moravu, nikoliv za rakouské země. Následně uzavřená mírová smlouva mezi oběma panovníky k míru nevedla, snad ještě v roce 1276 proti českému králi povstali Vítkovci. Členové mocného jihočeského rodu měli jako „služebníci římského krále” diplomatickou podporu a ochranu Rudolfa. Jejich odpor proti českému králi nezakončila druhá (z května 1277) ani třetí (ze září 1277) mírová smlouva mezi Přemyslem a Rudolfem, ale vojenské tažení českého krále na konci téhož roku. To však napětí nezmírnilo, Přemysl těžce nesl vměšování římského krále do českých záležitostí a doufal ve znovuzískání ztracených Rakous, Štýrska a Korutan. Střední Evropa směřovala k dalšímu měření sil mezi „králem železným a zlatým” a „chudým hrabětem”.
Na počátku druhého tisíciletí našeho letopočtu začal v západní Evropě značně růst počet obyvatel, snad díky zlepšení klimatických podmínek. Dnes přesně nevíme, co bylo příčinou, a co následkem, důležité je, že se k zajištění obživy zlepšovaly zemědělské nástroje, zaváděly nové techniky hospodaření, kácením a žďářením (vypalovaním) lesa a vysoušením močálů se získávala nová zemědělská půda. Byly zakládány vesnice v odlehlejších polohách, vznikala města jako právní subjekty. Pohyb obyvatel byl značný nejenom v rámci států, ale i mezinárodně. Tento proces dnes nazýváme kolonizace.
V polovině 14. století zachvátil Evropu největší mor v lidských dějinách. V nejvíce postižených oblastech (velkých městech v západní Evropě) mu podlehlo až mezi 30-70% obyvatel. Předpokládá se, že počet obyvatel mezi lety 1347 a 1352 se snížil asi o 40%.