Obě země tvořily po několik set let mohutné a silné soustátí, které se stalo důležitým činitelem evropské politiky. Jejich svazek vznikl původně z nutnosti bránit se společnému nepříteli, ale počátky nebyly rozhodně nijak růžové. Jak vlastně ke sblížení křesťanského Polska a pohanské Litvy došlo?
Západní Evropu kolem roku 1000 nám mj. popisuje burgundský mnich Rodulfus Glaber, který bývá nazýván „kronikářem kolem roku 1000“. Glaber nám dokumentuje celou řadu zásadních událostí: nájezdy Normanů, Saracény v jižní Evropě, události z dějin otonské římské říše ale hlavně vládu prvních francouzských králů z rodu Kapetovců.
V polovině 14. století zachvátil Evropu největší mor v lidských dějinách. V nejvíce postižených oblastech (velkých městech v západní Evropě) mu podlehlo až mezi 30-70% obyvatel. Předpokládá se, že počet obyvatel mezi lety 1347 a 1352 se snížil asi o 40%.
Po Barbarossově smrti zavládlo v řadách křižáků zděšení a beznaděj. Císař se totiž pro všechny ozbrojené poutníky stal téměř otcovským symbolem: vojevůdcem, který se o své vojáky stará, ochraňuje je, sdílí s nimi všechny nepříjemnosti, nedostatky i nebezpečí, snáší s nimi hlad, žízeň i únavu a bdí nad jejich životy během celé ozbrojené pouti. Samozřejmě zde rovněž působilo středověké sakrální pojímání panovníka, víra v jeho Boží vyvolení a fortunu, která zajistí úspěch i těm, kterým vládne.
V této studii se zabývám vojenským tažením Fridricha Barbarossy v rámci Třetí křížové výpravy. Kterékoli téma spojené s osobností, jež zastává tak pevné místo v historickém povědomí jako Fridrich Barbarossa, je pro každého historika nepochybně velkou výzvou, a není proto potřeba ho nijak zvláště zdůvodňovat. Tato skutečnost, podobně jako ta, že osoba prvního císaře pocházejícího z rodu Štaufů stojí již od samého začátku v centru pozornosti autorů historických prací, ovšem představuje pro autora současně nemalý závazek. Také téma samotné Třetí křížové výpravy (obdobně jako témata křížových výprav všeobecně) se nepochybně odedávna těší velké a zasloužené pozornosti a to jak evropských, tak arabských historiků.
Jen málokterý král dosáhl takového věhlasu, jako svatý Ludvík IX. A je bezesporu těžké (nikoliv však nemožné) překročit stín slavného otce čili na jeho nástupce čekal nelehký úkol. Filip Smělý (1245 -- 1285) vlastně původně králem býti neměl ...
Psal se rok 1015, když veliký kníže Kyjevské Rusi Vladimír I. Svjatoslavič vydechl naposledy. Jeho slavná vláda byla spjata se vstupem Rusů na politické kolbiště křesťanských států. Nyní však tato výrazná osobnost zemřela a zanechala po sobě 12 synů. Kdo by se měl po otci chopit panování?
Když se řekne středověk, většina lidí si představí středověk evropský – dobu králů, rytířů, hradů a katedrál. Dokonce i ve školním dějepise se učí (až na výjimky) o středověku evropském. Je to patrně dáno tím, že námi užívaná periodizace dějin má svůj původ právě v Evropě. Lze si však zákonitě položit otázku – jinde se v téže době nic neodehrávalo, nevznikaly a nezanikaly státy, nemáme k nim nic hmotného dochováno?
Jaroslav Moudrý patří k nemnoha knížatům středověké Rusi, o nichž padne řeč na hodinách dějepisu. Veliký zakladatel chrámů, milovník moudrosti a hráč na poli mezinárodní politiky. Za jeho vlády prestiž Rusi opět stoupla, jeho dcery si braly krále celé Evropy. Než se však ocitl u moci, spáchal Jaroslav hned několik činů, o nichž bychom snad mohli říct, že byly až hanebné.
Knížectví kozelsko–bytomské vzniklo ke konci XII století v důsledku rozdělení knížectví opolsko-ratibořského1. Nezaujímalo příliš velkou oblast, odpovídalo velikosti asi dvou velkých okresů dnešní doby. Knížectví se nacházelo na horním Slezsku a hraničilo s knížectvími: těšínsko-ratibořským na jihu, opolským na severu, knížectvím opavským na západě a se Zemí krakovskou v Malopolsku (území korunovace polských králů). V dějepisné literatuře knížectví bytomsko-kozelské přináleží k rodové linii opolských Piastovců2. Po počáteční politické nezávislosti se stalo knížectví předmětem polsko-českého soupeření. V době rozpadu v podstatě každé knížectví vedlo vlastní lokální politiku a uznávali vládu knížectví krakovského jen formálně.