František (Frenclin) z Litožnice

Marek Zelenka
Šlechta
Frencl neboli František, psaný z Buben, Litožnice nebo Kotvic, dnes Chotěvic (* 80. léta 14. století - po r. 1437) náležen zřejmě mezi málo pražských Němců, kteří se přidali k husitskému hnutí. Původně měšťan zakoupený v zázemí Prahy vstoupil do služeb Jana Žižky, stal se jedním ze signatářů jeho vojenského řádu a dotáhl to i na jednoho z hejtmanů sirotčího vojska. S polipanskou situací se ale nedokázal jako řada jiných bojovníků sžít a umírá zadlužen.

Litožnice je jednou ze tří historických vsí rozkládajících se na katastru MČ Praha – Dubeč. Kdysi významnou ves byste dnes hledali marně, protože zpustla a zanikla v 16. století.1 Přesto Litožnice nevymizela z lidské paměti, neboť se poblíž bývalého sídliště nachází stejnojmenná významná chráněná přírodní památka (PP Lítožnice).

Ačkoli je vznik vsi kladen na základě archeologických průzkumů do 10. století, začíná se Litožnice objevovat v pramenech výrazně později – na počátku 50. let 14. století. Její majitelé pocházeli výhradně z řad měšťanů Starého Města pražského. V roce 1352 je poprvé uveden v registrech desátků litožnický kostel sv. Gotharda spadající pod brandýský děkanát.2 Již tehdy stála v Litožnici tvrz. Od roku 1397 náležela ves měšťanu Štěpánovi Litoměřickému. Ten pronajal v roce 1414 Litožnici na šest let sestře Kateřině, manželce Václava Štuka Cholupického ze Starého Města pražského.3 Majetek, který Štěpán převedl na Kateřinu, byl značný. Zahrnoval luky, pastviny, les, rybníky, potoky, pustou vinici s poplatnými lidmi, hospodářská zvířata a také rychtu s pokutami malými a velkými, a to vše za roční plat 40 kop ročně.

Rekonstrukce Litožnice ve středověku: Zdroj: Praha archeologická

Nájemní smlouva paní Kateřiny měla vypršet v roce 1420, ale její bratr zemřel již v roce 1418, kdy se objevuje jako aktér v soudobém dění naposledy.4 Kateřina proto prodala Litožnici jiným majitelům, na které převedla i podací právo ke kostelu sv. Gotharda. To na ní přešlo po bratrově smrti. Tím se dostala Litožnice do majetku vladyků Pecmana z Babic, syna Vnoučka ze Svojkova, a Frencla z Buben, jež si Litožnici rozdělili rovným dílem. Poprvé se tak setkáváme s vladykou Frenclem, který sehrál v husitské revoluci významnou úlohu.

Frencl (lat. Frenclinus, česky František) pocházel, jak napovídá predikát, z dávno zaniklé vsi Bubny (něm. Bubna) nacházející se na sever od pražského centra. Bubny bývala ves rybářů nedaleko Prahy na levém břehu Vltavy proti rozlehlému ostrovu Štvanice (kdysi soustava říčních ostrovů), poblíž brodu směřujícího z Poříčí přes ostrovy na levý břeh a dále na západ k Pražskému hradu. Bubny byly původně královským majetkem.5 Část vesnice daroval Vratislav II. (1061—1092) vyšehradské kapitule a zbývající část čítající asi tři dvory náležela jako královský statek pražským purkrabím. V roce 1320 se purkrabský díl vsi dostal výměnou ke statkům pražského probošství. Ve 2. polovině 14. století přešly Bubny do rukou pražských měšťanů, ačkoli si zde vyšehradská kapitula i probošství ponechaly některé pozemky. Na počátku 15. století vlastnil v Bubnech zboží Frencl z Buben, který se zmiňuje poprvé v roce 1418.6

V této době byl Frencl mužem ve středním věku narozený někdy v průběhu 80. let 14. století a pocházející původně z pražského souměstí, nejspíše přímo ze Starého Města. Německý tvar jména (Frencl) poukazuje na německý původ, ačkoli je na základě jeho pozdějších osudů zřejmé, že hovořil česky a řadil se ke stoupencům husitského reformního programu, a to už od prvních dnů revoluce. V roce 1418 je to také prvně, kdy můžeme Frencla spojit s Litožnicí. Držel polovinu vsi a dělil se o podací právo ke kostelu sv. Gotharda s Pecmanem z Babic. Ostatně oba v roce 1419 společně potvrzovali ke sv. Gothardu faráře Ondřeje, vikaristu metropolitního pražského kostela, jenž nahradil předcházejícího kněze Petra Pizdu.7

Následně vypukly husitské války, které měly na další vývoj Litožnice výrazný dopad. Během jarní kampaně v roce 1420 tábořil u Litožnice král Zikmund Lucemburský (1419—1437). Jeho hlavním záměrem bylo zmocnit se pokladů bratra Václava IV. na Novém Hrádku u Kunratic a v dalších lokalitách v blízkosti Prahy a následně vyčkat na příchod křižáckých hord. Zikmundovo vojsko přitáhlo k Litožnici 23. května 1420 a zbudovalo zde tábořiště.8 Ležení u Litožnice popisuje ve své kronice spolehlivý zpravodaj a současník Vavřinec z Březové.9 Jakmile se Zikmundovi doneslo, že do Prahy dorazily silné vojenské kontingenty z husitských měst Žatce, Loun a Slaného, opustil Litožnici již 24. května 1420. Spěchal tak, že nechal u Litožnice dokonce ležet množství spíže a zavazadel.

Oba majitelé Litožnice měli odlišné osudy a přímo symbolizují rozpolcení země v husitském věku. Pecman, jenž je v dobových pramenech uváděn také jako Petr ze Svojkova, se stal odpovědným hospodářem a otcem početné rodiny. V roce 1418 je uváděn jako královský maršálek, což znamená, že zastával na dvoře Václava IV. vysokou vojenskou funkci.10 Za Zikmunda Lucemburského už královským maršálkem nebyl a v husitské revoluci se neangažoval. Oproti tomu Frenclin se pohyboval po většinu husitské revoluce v polním vojsku. Husitské války nabízely předhusitské šlechtě jedinečnou možnost uplatnění a v některých případech i zbohatnutí, a to přesto, že náboženský motiv hrál u mnohých z nich svou důležitost. Svědčí o tom mimo jiné přízvisko „Prorok", s nímž Frencl vystupoval během husitských válek (Francz de Litoznicz dicto Prorok).11 Netřeba pochybovat o jeho náboženské zanícenosti a nejspíše i mesiášském komplexu.

Na stranu husitského hnutí se Frenclin postavil prakticky od počátku a jako jeden z mála nižších šlechticů ze západní části Kouřimského kraje se dokázal udržet v popředí po celou dobu revoluce. Jeho jméno nalezneme dokonce v Žižkově vojenském řádu z roku 1423, kde vystupuje jako jeden ze signatářů.12 Je to vzácný doklad nejen jeho politického a náboženského smýšlení, ale také toho, že se pouhý vladyka z Litožnice dokázal prodrat do užšího kruhu spolubojovníků slavného husitského vojevůdce.13

Frencl z Litožnice jako signatář Žižkova vojenského řádu, mladší opis.

Náš Frenclin z Buben byl totožný s doposud historiky přehlíženou osobou Frenclina z Kotvic působícího ve druhé polovině 20. let 15. století v sirotčím vojsku. Po Žižkově skonu v roce 1424 se stal polním hejtmanem. Frenclinův význam postupně rostl úměrně s tím, jak starší garda velitelů umírala na bitevním poli. Poprvé se nám takto objevuje ve světle pramenů v roce 1427, kdy za stranu radikálů jako jeden z polních velitelů stvrzoval příměří s katolickou stranou.14 Jelikož Frenclin užíval od poloviny 20. let predikát z Kotvic, povšiml si málokdo ze starších badatelů spojitosti tohoto Frenclina s Frenclinem z Litožnice (respektive z Buben). Vyvstává otázka, proč Frenclin již nepoužíval predikát z Litožnice. Vysvětlením se zdá být další osud Žižkova vojska a jeho následovníků, kteří si po smrti obávaného válečníka začali říkat sirotci.

Husité dobyli v roce 1421 královské věnné město Trutnov, které se stalo po roce 1424 důležitým opěrným bodem táboritů a sirotků.15 Odtud sirotčí spanilé jízdy podnikaly tažení do sousední Horní Lužice a Slezska. Do Trutnova se válečné výpravy přetékající naloupenou kořistí pravidelně vracely. Není divu, že někteří velitelé sirotčího vojska využili situace. Turnov se mohl před husitskými válkami pochlubit rozsáhlými venkovským manskými statky, a proto se stal tento majetek logickou kořistí husitských hejtmanů. Nedaleko Turnova se nachází obec Chotěvice, která se ve středověku uváděla v českém a německém tvaru různě. Častý tvar byl v němčině Kottwitcz, tedy po česku Kotvice, což nabízí slušnou stopu. Jelikož v Chotěvicích byla tvrz a ves patřila k manskému zboží Trutnova, zdá se pravděpodobné, že se Frenclin z Litožnice jako jeden z předních sirotčích hejtmanů ujal někdy krátce po roce 1423 Chotěvic a začal se psát po nich, neboť držba celé vsi s tvrzí a kostelem byla rozhodně významnější než vlastnictví poloviny Litožnice.

Na vrcholu válečnické slávy byl Frenclin v roce 1429. Tehdy se stal účastníkem vojenských a diplomatických událostí, které vyústily v bilaterální jednání husitů s králem Zikmundem v Prešpurku (dnešní Bratislava). Frenclin byl vedle Jakuba Kroměšína a Veleka z Březnice třetím z hejtmanů, jenž v dubnu 1429 sepisoval v ležení před Prešpurkem odpověď králi Zikmundovi na jeho požadavky.16 To bylo naposledy, kdy se Frenclin objevuje během husitských válek v pramenech.

Zánik sirotčího vojska v bitvě u Lipan v roce 1434 přežil bez úhony. Avšak nedokázal si udržet životní styl, na který byl během válek navyklý, a jenž závisel do značné míry na pravidelném přísunu a rozdělování kořisti. Chotěvice rychle ztratil, neboť po husitských válkách zapsal král Zikmund Trutnov jako věnné město své manželce císařovně Barboře Celjské, která obnovila trutnovské manství. V předchozích letech zabrané statky tak byly uděleny novým a spolehlivým majitelům. Chotěvice byly uděleny snad již v roce 1437 Hynkovi Krušinovi z Lichtenburka.

Frenclin se proto musel Chotěvic vzdát a vrátit se zpět na Litožnici, kde si ovšem jen obtížně zvykal na roli hospodáře. Roku 1437 je proto uváděn na dlužním úpise 100 kop grošů, které mu dlužil kladský hejtman a stoupenec krále Zikmunda Půta z Častolovic.17 Jelikož Půta z Častolovic zemřel roku 1435, patrně se jednalo o Frenclinův pokus zapsat starší dluh do obnovených zemských desek, a tak si jej pojistit. Souvisí to s tím, že se Frenclin tak jako řada jiných vracel obtížně k původní profesi vladyky, který ve středověku balancoval často na hranici chudoby a bezvýznamnosti. Po kariéře válečníka proto zůstaly Frenclinovi zřejmě jen dluhy a také vybledlý erb, s nímž vystupoval na dlužním úpise z roku 1437, a jenž měl podobu křídla s pazourem.18 Závěr Frenclinova života je nejasný. Buď se snažil prorazit jako hospodář nebo po vzoru jiných odešel bojovat jako žoldnéř ve službách domácích či zahraničních pánů.

SEDLÁČEK, August. Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty. Editit Vladimír Růžek. Svazek 2. Praha: Academia, 2001, s. 240.

Po husitských válkách je v Litožnici z Frenclinovi rodiny připomínána jen manželka Dorota. Musela to být jistě vitální žena, neboť o ní máme záznam ještě z roku 1456 v zajímavé souvislosti. Zdá se, že Frenclin nabídl na počátku husitských válek v Litožnici azyl a dožití paní Kateřině, vdově po Václavovi Klukovi ze Stvolínek. Na Litožnici se paní Markétě dostalo vřelého přijetí, jak praví starý záznam a výpověď samotné paní Doroty, která uvedla: „… nebožička paní Margreta vdova Václavova Stolenského umřela u nás tu na Litožnicích, neb k nám přijela jsúci nemocna, a neměla v čem ležeti, tak že muž mój dal ji k schováni čechel svój."19 Paní Markéta byla po své smrti pohřbena v kostele sv. Gotharda. Můžeme proto předpokládat, že v místním kostele byl pohřben také sám Frenclin.

  1. K historii Litožnice podrobně HOLEC, František: Zaniklé vesnice na území hlavního města Prahy, Pražský sborník historický. Díl XXIX. Praha, 1996, s. 124—125 nebo ČECHURA, Martin. Zaniklé kostely Čech. Praha: Libri, 2012, s. 193, kde je odkaz na další literaturu. Shrnutí archeologických nálezů se nalézá v publikaci BOHÁČOVÁ, Ivana; PODLISKA, Jaroslav a kol. Průvodce pražskou archeologií. Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i. ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, zastoupený územním odborným pracovištěm v Praze, Praha, 2017, s. 300—301. ↩︎

  2. TOMEK, Václav Vladivoj. Registra Decimarum Papalium, čili, Registra desátků papežských. Praha: nákladem král. učené společnosti – tiskem dra. Ed. Grégra, 1873, s. 48. ↩︎

  3. TOMEK, Václav Vladivoj. Dějepis města Prahy: díl II. Praha: nakladatel F. Řivnáč, 1871, s. 464. Datum 1412 uváděné Tomkem je však evidentně nesprávné, jak dokazuje TEIGE, Josef. Základy starého místopisu pražského 1437-1620. Díl I. Praha: Obec královského hlavního města Prahy, 1910, s. 351, č. 31. ↩︎

  4. TEIGE, Základy I., s. 351, č. 32. ↩︎

  5. RUTH, František. Kronika královské Prahy a obcí sousedních. Díl I. Ulice Anenská — Karlov. Praha: Pavel Körber, 1903, s. 94. ↩︎

  6. AČ XXVIII, s. 33—34. ↩︎

  7. LC VII, s. 281. ↩︎

  8. ČORNEJ, Petr. Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka. Praha: Paseka, 2019, s. 262. ↩︎

  9. VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ. Husitská kronika. Píseň o vítězství u Domažlic, přel. HEŘMANSKÝ, František – ČAPEK, Jan Blahoslav, Praha: Svoboda, 1979, s. 66. ↩︎

  10. AČ XXVIII, s. 33, č. 2. ↩︎

  11. AČ XXXVI, s. 203. ↩︎

  12. TOMAN, Hugo. Žižkův duch, povaha a listy. Praha: Státní nakladatelství, 1924, s. 76. ↩︎

  13. Rozbor signatářů Žižkova vojenské řádu nabízí z nejnovější odborné literatury zejména Čornej, Žižka, s. 529. ↩︎

  14. AČ III, s. 264, č. 39 ↩︎

  15. Čornej, Žižka, s. 382. ↩︎

  16. Šmahel, Husitská revoluce 3, s. 212. ↩︎

  17. Kartotéka Augusta Sedláčka, Skříň A, řada A10, zásuvka A10D, lístek č. 423. Zde Sedláček chybně uvádí rok 1436. Originál se nachází v SOA Třeboň, Cizí rody, sign. 1015. ↩︎

  18. SEDLÁČEK, August. Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty. Editit Vladimír Růžek. Svazek 2. Praha: Academia, 2001, s. 240. ↩︎

  19. AČ I, s. 185. ↩︎